recenze 

 ^{get him to the greek} dostaň ho tam

Obtloustlá pusinka se snaží dotáhnout feťáckou rockovou hvězdu s brutálním Britskym akcentem na její poslední blyštivej koncert před koncem kariéry. A i když to zní jako děsný klišé, je to celkem sranda.

Budu k vám upřímnej, výsledek každýho souboje Apatow - Smith je pro mě v ringu přidrzlý hollywodský komedie asi tak stejně předpokládatelnej, jako by si tyhle dva dali pravej zápas v Sumo.

Kopačky s obtloustlym Segelem, kterej se v nich snaží etablovat jako americká verze Glena Hansarda, pro mě po většinu svý stopáže byly spíš předvídatelnou nudou a jejich spin-off v podobě Get him to Greek (českym distributorem tradičně "lákavě" přeloženym jako Dostaň ho tam - a tím myslíme péro), nepatřil rozhodně k snímkům, kterejch bych se nemohl dočkat, nebo od nich nedejbože něco čekal. Ale světe div se, je to fakt dobrý. Podezřele dobrý.

Segel v něm totiž naštěstí nehraje, ale obstarává překvapivě funkční soundtrack a během prvních patnácti minut zazní tolik rasově nekorektních vtipů, až vám z toho prdne pojistka. Pokud se alespoň trochu orientujete v americký popkultuře a znáte většinu stereotypů, co tradujou o hudebnim byznysu, počítejte s kadencí vtip na tři minuty.

Je vidět, že se tu hodně půjčovalo - v romantický linii film navazuje na styl původních Kopaček, většina párty scén probíhá v rychlym střihu Pařby ve Vegas a úvodní sekvence jako by z oka vypadla Brunovi, rozhodně ale nejde o prachsprosprostý opakování úspěšnejch modelů. Tahle koláž stylů jen úspěšně slouží svěžímu tempu, který jen občas retardujou střídavě úspěšný pokusy o úder na vážnější struny, propojčující hlavním hrdinům hloubku. (Což je proti zmíněný Pařbě ve Vegas, opravdu plus.)

Dostaň ho tam totiž přes všechny svý oplzlý vtipy o černoších a kuřatech, zvracení na sako a strkání robertků do zadku ztělesňuje velmi sentimentální snímek přinášející tradiční americký poselství o váze lásky. Lásky k hudbě, kterou už dnešní doba odepsala, především ■

 glosa 

 ^{stigmata nolanovy tvorby} c.j.j. nolan

Nolan není zrovna veselá kopa, takovejte chlápek se kterym nezávzaně pokecáte nad holandskym pivkem. Jestli je někdo temnej, něžnej a temnej hajzl tak to je Christopher Jonathan James Nolan.

Tenhle absolvent katedry anglické literatury, co začal fušovat do filmu už v sedmi s otcovou super osmičkou (a teď neni řeč o ničem pro Pedobeara) se vyšvihl nahoru strmym tempem. A stačil mu k tomu jednoduchej trik - mrtvý milenky.

Vážně, vzpomenete si na jedinej Nolanův film, kde by nějaká hrdinova milá nenatáhla brka a nadto za to nemohl zčásti přímo on? Ve Following to schytala kladivem, v Mementu koňskou dávkou inzulínu, v Insomni se trochu vymkl sex, v Dokonalym triku se trochu vymkl trik, v Temnym rytíři Batman nějak nepochopil koncept chaosu načež kerosin dodělal svý a v Počátku stačilo nakukání sebevraždy. Teda nevim jak se na to tváří Nolanova žena, ale mě by tenhle trademark trochu znepokojoval.

Stejně jako tolik diskutovaná emocionální odtažitost Nolanových děl. Jeho postavy rozhodně neztělesňují nějaké švitořivé diblíky a jen výjimečně dojde k jejich vzájemnému fyzickému kontaktu (pokud nejde o rozdávání pěstí). Jako by v Nolanově mužském světě oddanosti poslání nezbylo místo pro city - celé to působí jako snaha rehabilitovat svět zašlé mužské maskulinity tolik typický pro osmdesátá léta.

Jenže chladné charaktery nutně nemusí značit sociopatii, možná prostě jen drží svá tajemství a nechovají se jako extrovertní exoti, díky čemuž jsou to uvěřitelní lidé jaké známe z všedního života. Otázkou zůstáva jestli jste na ně zvědaví i na plátně.

Je vlastně až s podivem jak "prázdné" jsou Nolanovy filmy. Neskutečně asketická výpravnost prostředí, v němž ještě více vyniká vnitřní prázdnota jeho obyvatelů, značí jediné - tady nejde o film jako zdroj estetiky a katarze, ani o film jako prostředek k zachycení skutečnosti. V Nolanových rukou je film téměř zpravidla prostředkem k zachycení ideje a konceptu.

Nolanovy snímky připomínají úžasně zkonstruované a hlavně funkční hračky. Hypnotizující jako hodinové strojky a to je směr, který divákům středního proudu dosud citelně chyběl a důvod proč je teď Nolan zatraceně v sedle ■

 kritika 

 ^kick-ass nářez

Předem chci říci, že nemám nic proti špatným filmům a nemám už vůbec nic proti špatným a toho si vědomým filmům, ale jestli mě dokáže něco zpravidla nakrknout, jsou to filmy vychcaně mi servírující kompilát postupů a atributů, co kdysi zabraly, tvářící se přitom, jak nejsou svěží. Víc než takové filmy mě točí jen jejich nezdolní fanoušci, kteří dávají tušit, že za jejich podpory s námi budou mladí američtí tvůrci vyjebávat i nadále.

Kick-Ass prezentující se jako nonkonformní, podvratná řachanda je ukázkovým příkladem takového filmu a nadto neskutečně útrpným a pocit trapnosti navozujícím. Tenhle snímek, kladoucí si za cíl kombinovat teenagerskou komedii, akci a nemalou trochu superhrdinské tematiky, v mých očích selhává prakticky ve všech cílech, které si vytyčuje.

To proto, že jako teenagerská komedie není zrovna dvakrát vtipný, resp. většina vtipů zní natolik omšele, nebo předvídatelně, že může zafungovat jen u těch méně náročných, popřípadě málo „vykoukaných“ diváků. Současně je taky málo romantický a celá zápletka ohledně balení a předstírání homosexuality pro přiblížení se vyvolené, působí nejenom neskutečně zrychleně, kuse a proto nepravděpodobně, ale svou infantilitou degraduje postavy až někam na úroveň filmů s Katherine Heigl.

Coby akční film je pak Kick-Ass pro změnu zoufale nepůvodní. A to nejen z hlediska samotných akčních sekvencí, ale i jejich stylizace. Kill Bill jsem viděl a myslím, že to na pár let stačilo.

A co je prohřešek snad vůvbec nejhorší, o superhrdinství nedokáže říct nic nového ani chytrého a tak se jen uchyluje k parodickým fanboy vtipům ražení - světlomet se symbolem čuráku na obloze.

Vrcholem všeho je pak falešná nekorektnost, která za všech okolností zůstává v mezích přijatelnosti. Ano, jedenáctileté dítě tu zabíjí, ano jedenácti leté dítě je dvakrát střeleno do hrudi, ano mluví se sprostě. Ale neuvidíte žádnou nahotu, jedenáctileté dítě má vždy neprůstřelnou vestu, neodehraje se žádné násilí na menšínách, hlavní hrdina (mimochodem prototyp ultimátního krasavce ala Jake Gyllenhaal) SPOILER mohl být dvakrát zabit a narušit tak typickou naraci akčních filmů vyprávěných právě hlavním hrdinou, ale to se nestane. Akorát tu upálí Nicolase Cage. KONEC SPOILERU Mě to teda nestačí.

Pro nekorektní film je to slabé a příliš zlodějské, pro satirickou komedii příliš hloupé a pro komiksárnu málo stylové. Možná tkví největší podvratnost filmu v tom, že vlastně v ničem dostatečně neuspokojí, ale mám dojem, že to není tvůrčí záměr, ale prostě čirá neschopnost ■

 kritika 

 ^{the road} cesta

Batři Cohenové Hollywoodu ukázali, že americký autor drsných moralistických rodokapsů Cormac McCarthy, má na křížku tituly jako stvořené k filmovým adaptacím. Tak se i jeho tenká novela, Cesta, dočkala filmového zpracování. A za mě - velmi důstojného.

Autor snímku John Hillcoat se nijak netají téměř obřadnou úctou k předloze a na fimu je to vidět. Tu se některá pasáž sice vypustí, tu se nepatrně změní chronologie událostí, ale ve své kostře představuje filmová Cesta téměř doslovnou adaptaci, uchovávající všeobjemnou bezútěšnost, vyprázdněnost a únavu svého vzoru.

Nejsem sice žádným fanouškem otrockých převodů knih na plátno, ale v případě Cesty, musím učinit výjimku, neboť těžko zachovat rezonující osamělost díla jiným způsobem, než jaký je užit v knize, tedy nezúčastněně zobrazovat bezúčelné putování otce a syna syrové, vlhké, šedé a bez příkras. Pro fanoušky postapokalyptických světů musí být Cesta buď dosud neviděnou slastí, nebo něčím opovrženíhodným, neboť proti tradiční béčkovým zvyklostem nezobrazuje zdevastovanou Zemi jako dětské hřiště, postrádající pravidla a tedy otevřené nekonečným možnostem, ale jako zcela vyčerpané, zbytečné a nechtěné peklo, které v ironické zoufalosti nedokážete opustit, protože za ním je už jen tma.

Cesta ztělesňuje v hollywoodském mainstreamu úzký proud divácky náročnějších snímků, protože nechce bavit. Nenabízí atraktivní kulisy, napínavý děj, nebo nedejbože překvapivou pointu. Je věrna svému názvu, zobrazuje pohou alegorickou bezcílnou pouť celého lidstva, která je vykonávána bez ohledu na obtíže, které mu klade na ramena. Je vykonávána, neboť k ní není alternativa ■

 kritika 

 ^{the lovely bones} pevné pouto

Peter Jackson rozhodně nechce zůstat v paměti obecenstva jako ten "Pán prstenů" a posledními veskrze žánrovými filmy se tak horečnatě snaží zbavit svého mediálního obrazu. Je však otázka nakolik se mu, vzhledem k diskutabilní kvalitě jeho nových počinů, toto úsilí vyplácí. Pevným poutem si u kritiky rozhodně nepřilepší.

Snímek na motivy knižní předlohy Alice Sebold nás seznamuje s hlavní hrdinkou, která retrospektivně vypráví o tom, jak prožila dětství, byla zabita a jaké je to v nebíčku. Skrze její příběh si ujasníme pár pravd o zločinu a trestu, rodině a smíření se smrtí, vlastně je to banální až hanba, což by ale nevadilo, kdyby film žánrově fungoval.

Jackson se ale nejspíš rozhodl, že než aby se jako Scorsese na stará kolena obtěžoval s celovečerními dotaženými žánrovkami, radši si projede povinnou abecedu žánrů celou v jednom filmu. Na plátně se tak dočkáte rodinného dramatu, teenagerovské limonády, thrilleru, mystiky, komedie, esoteriky a celé dohromady to dokonale nefunguje a nudí. Což je komické, protože jednotlivé scény samy o sobě zabírají a některé režijní nápady (jako průhled domkem pro panenky) jsou opravdu výborné.

Žel bohu tento postmodernismus, a říkám to s těžkým srdcem, by měl Jackson přenechat spíš Kellymu, který byť do sebe nesnesitelně zahleděný, alespoň ví jak v tom chodit. To čeho dociluje Jackson, je jen naprosté rozbourání napětí, citového angažování diváka v příběhu a vůbec celé to působí spíš jako portfolio, toho jak je Jackson za kamerou tvárný, než jako film.

Kdyby se na to alespoň hezky dívalo. Jenže "posmrtné" počítačové sekvence jen potvrzují, že hollywodská imaginace to v poslední době s počítačovými efekty vážně nezvládá (viz. "Alenka 3D", "Imagianárium", Avatar atp.) a tak se dočkáte jen ukrutné sterilnosti, která nikoho neurazí.
To by ostatně mohl být slogan vystihující i Pevné pouto jako takové ■

 kritika 

 ^{hurt locker} smrt čeká všude

Distributoři nám do kin s famfárou přináší dva roky starý film a je to poprvé, co si místo slov "konečně", říkám: "proč vlastně"? Snímek Smrt čeká všude je totiž přínosný jen jako odstrašující příklad toho, jak může dopadnout experiment, navlékající telonovelu do vojenské uniformy. Slovy Shanea Blacka : ,,Tenhle experiment skončil v slzách."

Myšlenka podat válečné drama jako sérii epizod točících se kolem protichůdných pohledů tří pyrotechniků, se totiž může jevit z hlediska konceptu jistě zajímavá, to by ovšem ony pohledy musely disponovat nějakou hloubkou, originalitou, či alespoň emocionálností, to ale v případě tohoto snímku nehrozí.

Ten se radši za pomoci řemeslně zvládnuté formy tvaří jako dokument a diváka v tom utvrzuje i překvapivě vyprázdněným dějem, majícím snad za cíl vyvolat dojem autenticity, ale místo syrového zážitku s přesahem nabízí jen nepřesvědčivě vykonstruovanou rádoby intelektuální nudu. Do zábavného blockbusteru mu paradoxně přes několik dosti napínavých scén chybí sympatičtí hrdinové, gradace, větší míra akce a ostatně i zájem jím být a do tolik chtěné sondy do mysli mužů, pro které se stala válka jediným domovem, naopak mozek.

Po celou stopáž filmu jsem se tak cítil být konfrontován buď s naprosto šablonovitými a trapnými dialogy, či záběry krajiny (které bych pracovně nazval - čas na hluboké rozjímání). A jako třešnička na dortu nechyběly ani WTF momenty při deaktivacích bomb, u kterých mi nezbylo, než říct : ,,Kurva, Martin Riggs se vrátil."

A tak i přesto, že film skýtá nejméně tři scény, které jeho dvouhodinovou stopáž činí shlédnutí hodnou (Konkrétně vyfuckování živé bomby, ožralé bitky na kasárnách a "seru na to chvíle" při zcela komicky motivovaném vyšetřování ztracení fotbalisty), nemůžu ho s čistým svědomím nikomu doporučit. Patří totiž do kategorie snímků vůbec nejnebezpečnějších, těch co se tváří jako umění, ale zatím nám servírují hovno na stříbrném podnose ■

 kritika 

 ^{shutter island} prokletý ostrov

V šestnácti letech bych Prokletý ostrov jistě s vážnou tváří vnucoval všem svým vrstevníkům jako velmi cool záležitost, kterou si nesmí nechat ujít. Jenže je mi už krapet víc.

Ne však dost na to, abych zapomněl tu neskutečnou vlnu žánrovek s "překvapivými" twisty ze zlomu tisíciletí a přiznám se, zavděk ní si připadám vůči efektu takových snímků už mírně otupělý. Nevyčítejte mi prosím proto, že pokud si film klade za cíl hru s diváckým očekáváním a nadto lehké filosofování na téma realita kontra sen, očekávám od něj trochu rafinovanější blufování a možná i méně povrchní pohled na věc, což jsou dva ohledy v nichž Prokletý ostrov značně selhává.

Těžko zde ale odlišit na kolik Scorsese záměrně prácuje s žánrem jako s brakem a jestli je tedy překombinovaný scenář záměrem, nebo pouhým nedostatkem soudnosti, či zda jsou např. snové sekvence s částicemi popela/sněhu/papírů ve vzduch jen laciným kýčem, či naopak výsměchem jemu. Stejně tak nejasné je zapojení tematiky koncentračních táborů, které buď skvěle uplatňuje typické béčkové schéma nacistů experimentujících na lidech, nebo má jen za úkol, co nejrychleji a nejlevněji vyvolat silné emotivní reakce. Scorsese se ve své tvorbě dostal do situace, kdy je pro jeho tradičně precizní režii těžké odlišit jestli se svými filmy vysmívá naivní minulosti a nebo naopak senilní.

Tak či onak mu ale nelze upřít schopnost obklopit se velmi nadaným štábem (a to i herci) a vyprodukovat za jeho přispění film, který skvěle funguje jako středněproudá zábava a přitom není úplně hloupý a při nejmenším nastoluje poměrně závažné morální otázky a nevyhýba se ani až téměř šokující explicitě. Současně přitom dokáže potěšit i cinefily, jimž jistě neujdou střihové, takřka podprahové švindly, téměř sebeparodická volba lokací, velmi nápaditě využité zvukové efekty a především hudba, která svými mohutnými orchestrálními party, hrajícími ve scenách, kde se vlastně nic neděje, skvěle evokuje způsoby jakými se podkreslovaly právě hollywoodské horory z padesátých let. Je až překvapivé jak takto aktulizovaný přístup funguje a ne náhodou díky němu patří právě úvodní sekvence k vrcholům snímku, který zavděk své interpretační otevřenosti neurazí snad vůbec nikoho ■

 glosa 

 ^{imaginarium of dr parnassus} imaginárium doktora parnasse

Není to s tebou na starý kolena lehký, Terry, člověk nikdy neví na kolik si děláš prdel a nakolik jsi zahořklej. To se prostě nedá poznat a možná v tom je hlavní pointa. Ale jestli je to tak banální, jak se na první pohled zdá, vlastně by sis ve svým opovržení lidma mohl podat ruku s Vorlem, i když ty máš za sebou aspoň slušný léta vizuálních nápadů, který se daj recyklovat (Král rybář) a s trikovejma efektama si taky docela tykáš. Stejně jsem měl ale nejradši doby, kdy sis musel vystačit jen s perem a kolážema...

Těžko říct, jestli je to kvůli tvý pověstný smůle, která ti poslala pod drn herce a s ním i kus scenáře, nebo prostě proto, že víš, že inteligent se vyzná i v totálním bordelu. Tvoje nový dílo ale prostě postrádá nějakou ústřední myšlenku, jednotící motiv. Jasně, možná si řikáš, že jednoznačný morální stanovisko a závěrečný poučení je pro sraby, stejně jako konkrétní postavy s jasnejma motivacema a pozadím. Možná jsi na sklonku tvorby konečně uvěřil, že film nemusí tvořit jen postavy a příběh, možná dokonce doslovně a pedantně ukazuješ jak se vyprávění příběhů ztratilo, možná že tý ideje přitákáváš přímo formou vlastního díla... Je to vlastně docela zajímavý. Protože zmíněnou koláž přes nástup digitálních efektů neopouštíš. Jen se její obětí nestává vizuální zpracování, ale příběh sám.

Neřikáš přitom hluboký věci, rozhodně nepřineseš světu nová poznání, ale je na tom něco přitažlvýho. Do jistý míry to tajemství, ten přehršel symbolů, vlastně's nám trochu zlynchovatěl, nebo prostě hledáme víc, než nabízíš? Třeba ses jen po bratrech Grimmech rozhodl, že to s pohádkama ještě jednou na vážno zkusíš... Těžko říct. Mám z tebe v hlavě bordel, bavil's mě jako dítě baví jarmark, občas si ke mě i promluvil, jenže ve mě moc nezůstalo. A teď čí je to chyba, žejo?

Můžu tě doporučit přátelům, Terry? Já vážně nevim, tenhle film je asi opravdu zrcadlem pro ty, co se do něj dívaj. Jestli to byl záměr, jsi génius, ale nemám z tebe ten pocit a o pocity přece taky jde ■

 kritika 

 ^{where the wild things are} tam kde žijí divočiny

Ať máme jasno hned zkraje, tenhle film není z mravokárného hlediska vhodný pro malé děti, protože ho, soudě dle četných komentářů všude po síti, mají problém rozumně interpretovat i dospělí. Pokud ale vidíte dál, než za špičku vlastního nosu a jen kvůli tomu, že na plátně vystupují ohromná chlupatá monstra nepostavíte před film rovnítko Sezamová ulice, nečeká vás zklamání, ale huba otevřená dokořán.

Střihnout si totiž brilantní a tklivé drama o soužití s dítětem s ADHD (nadto z jeho pohledu!) ve formě rodinného celovečeráku, to chce pořádnou drzost a pevnou režijní ruku. Spike Jonze ale dokazuje, že rejžině dospěl a disponuje obojím. Podívá-li se člověk nakonec do jeho filmografické minulosti, zjistí, že na příběhy, jejichž děj se odehrává převážně v hlavě hlavního hrdiny, má už Jonze v podstatě patent, zkušenosti by tedy mohl rozdávat.

Do příběhu Tam kde žijí divočiny (jehož kostra kopíruje na západě už takřka klasickou Sendakovu předlohu) nás uvádí postava malého chlapce Maxe, jehož matka samoživitelka nemá dost času se mu věnovat a on si její pozornost vynucuje zlobením. Jednoho večera však domácí roztržka eskaluje až k Maxovu fantazijními útěku z domova na "pohádkový" ostrov, kde musí čelit monstrům ztělesňujícím jeho úzkosti, nezvladatelnou zlobu, ale i bezmeznou lásku, jež není schopen funkčně projevovat. Rozhodně vás v tomto místě nehodlám připravit o překvapení, jak jeho psychoanalytické střetnutí s vlastním podvědomím dopadne, ale věřte mi, že na "dětský film" je až překvapivě drsné, špinavé a znepokojující.

V mnohých ohledech, Tam kde žijí divočiny připomíná reinkarnaci Rebela bez příčiny, která však mnohem rafinovaněji představuje hlavního hrdinu z pohledu dospělých (vzbuzuje v divákovi značné antipatie) a až s postupem děje převrací svou perspektivu do pohledu Maxe. Počáteční opovržení a vztek se v těch empatičtějších divácích tak nakonec mění v jakousi melancholickou melanž a je to zážitek vskutku výjimečný a oči otevírající. Naposledy jsem podobně silný soucit s hrdinou, který velmi touží, ale nedokáže změnit sám sebe, zažil u sledování Na východ od ráje (shodou okolností další Deanův film) a to už je drahně let.

Připočtu-li k naprosto brilantnímu pojetí adaptace i skvělou vizuální formu, kde scény s kostýmovanými herci nerozeznáte od těch trikových a střídání snímaní statickou a ruční kamerou skvěle rytmizuje děj, a neopomenu-li ani precizní původní soundtrack Karen O, který dává vzpomenout na to nejlepší z Yeah Yeah Yeahs, těžko najít ohled, v kterém by film zklamal.

Snad že jen trochu nefér klame tělem a spíš než děti potěší pseudointelektuální obecenstvo a možná by i šlo někde více stříhat, ale to jsou výtky spíše pro formu, Tam kde žijí divočiny je totiž zuřivě dobrý snímek ■

 glosa 

 ^{the box} the box

Pro dnešní recept potřebujeme: 2001 gramů Vesmírné odysey, na plátky nařezané Saw, kostku Lost highway, Modrý samet jako podklad na pečení, Donnieho Darka pro základ do těsta, Sartera a několik brakových sci-fi ozdobených A.C. Clarkem na trojobal.

Vše zmíněné nasypte do krabice, naplivejte do ní a nechte 115 minut odležet, kozumujte za studena, doporučujeme zapíjet sklenkou vody, ale pozor na cesty vesmírem! Komu po jídle nebude zle, je král jedlík.

Ok, odbýt glosu výše uvedeným by bylo dost fajn a hlavně by mi to umožnilo netrávit s Kellyho dílem další hodiny, ale šéfredaktor by mi to asi roztřískal o ksicht, takže mi nezbyde, než svůj "recept" ještě opřít o argumenty, či lépe alespoň konkrétní odkazy. Slušností bude asi předeslat, že přes nesporné technické kvality, je pro mě film zklamáním srovnatelným s Pavučinou snů (Nejspíš není náhodou, že Kelly je velkým obdivovatelem Stephena Kinga.) a to předvším proto, že v obou případech se jedná o snímky, v nichž je jedna žánrovka brilantních kvalit zprasena mixem s žánrovkou druhou, disponující kvalitami neskutečně diskutabilními.

Kelly nejspíš shlédl Twilight zone a řekl si - hm, tahle zápletka povídky je hodně lákavá, ale na můj vkus v ní chybí málo vesmírnejch věcí a tak.. Co kdybych se na ni pokusil napasovat Donnieho Darka a rozšířil tak svý universum? Takže hlavní je pojmout to tak, že nás Marťani zkoušej (jejich motivace eliminovat lidstvo je neznámá a amorální, ale jsou to mimozemšťani, takže nemusej mít lidskou morálku, že jo, ale počkej, ten velkej test bude postavenej čistě na hlediscích lidský morálky) a teď ty Marťani budou k tomu testu potřebovat ovládat ostatní (to bude stejný jako manipulated livings) a k těm cestám prostorem využívat tekutiny (liqiuds and metals, navíc můžu použít ten efekt vody z Darka, když už jsem na něj tehdy koupil software), ale to nestačí ještě to nějak spojíme s výraznym obdobím v roce, i když to pak nakonec člověk sotva postřehne...

Takže Darko se odehrával o Halloweenu a jeden z manipulovanejch byl kluk v obleku králíka, tak tohle teda dáme o Vánocích a manipulovanej bude chlap v obleku Santy, taková vtipná reference.. Stejně jakože kostra v manuálu pro cesty portálama bude úplně stejná jako ta kostra v knížce o cestách časem v Darkovi.. Pak bych ještě mohl odkázat na Darka tím, že hlavní manipulátor v něm má znetvořený oko, tak mu tady rovnou zprasim celej ksicht.. Hm, co dál.. Učitelku jsem nechal ve škole v Darkovi mluvit o tom zničení domu a nastavil jsem tak filozofickou rovinu filmu, tak tady bych mohl nechat učitelku mluvit o Sartrově peklu a udělat to stejně.. Ještě si tam šoupnu někam nenápadnou referenci na lebku, co visí Donniemu v pokoji, tady ji lípnu na knihu třeba...

Tak a teď se pustim do vykrádání toho, co budí atmosféru v Darkovi. Tam to taky skvěle fungovalo.. Takže Lynch už je osvědčenej a hodně se mi líbilo, jak v Lost highway volá ten bílej skřet tomu chlapovi a když se ho chlap ptá, kde je, řekne, že u něj doma, ale to přece nejde stihnout! Tady bych to mohl udělat stejně, jen nebude u ní doma, ale na zahradě.. Že ta scéna je naprosto zbytečná a vlastně v nic nevyústí, nevadí, hlavně že to je znepokojivě temný.. Atmosféru maj i Lynchovi taneční scény, vždycky s tou hudbou! Tady to pojmu podobně, možná to trochu říznu Kubrickovym Eyes Wide Shut... To mi připomíná - ještě bych mohl nějak odkázat na vrcholný kusy sci-fi, aby to nepůsobilo tak poklesle, hodim tam teda světelnej tunel z Vesmírný odysey, to snad trkne každýho a když už jsem u toho Clarka, tak taky použiju jeho citát, ať je teda nějaký to moudro na scéně..

Nojo, ale teď je v tom zatažený to sci-fi, a tak se mi může stát, že mě ty geekové obviněj z povrchnosti, takže by to chtělo něco na obranu.. Jasně, nacpu klukovi do ruky plno šestákovejch sci-fi komiksů, v nejhoršim řeknu, že je to vlastně romantizace braku..

Zapomněl jsem na něco? Jasně dobová stylizace! Darko se odehrával v osmdesátejch, tohle šoupnu ještě o deset let hlouběji, pomůže mi to i s formální stránkou a místo věrohodný výpravy si tak vystačim s falší dobovejch reklamních letáků.

Teď jen doufat, že většina lidí nepozná, odkud čerpám a když, tak to pojme jako velmi chytrou popkulturní syntézu a prohlásí mě bohem, natáčet nakonec docela umim, to se mi musí nechat ■

 recenze 

 ^{fantastic mr. fox} fantastický pan lišák

Zvěsti, že Wes Anderson chystá animovaný film na motivy příběhů Roalda Dahla musely vzbudit mírný orgasmus v každém fanouškovi s komplexem Petra Pana. Neuběhlo ani šest let a je to tady. Film nesoucí jméno shodné se svou knižní předlohou nám tentokrát představí fantastického pana Lišáka (George Clooney), který prodělává krizi středního věku a pro svou mírně dysfunkční rodinu hodlá zajistit lepší místo k žití, než díru v zemi.

Spolu s několika bezradnějšími obyvateli lesa tak spřádá plány na velkou loupež, která v jánošíckém duchu přelije majetek odpudivých farmářů Boggise, Bunce a Beana zpět do pacek zvířecí lůzy. Že se to neobejde bez potíží a pochopení paní Lišákové (Meryl Streep) netřeba zdůrazňovat.

Fantastický pan Lišák náleží k vzdmouvající se vlně animáků, které se tváří jako dětské, ale právě caparti jsou těmi posledními, komu se budou líbit. V případě tohoto filmu lze vinu přiřknout především velmi nešablonovité a pro děti tedy špatně čitelné psychologii postav, dlouhé stopáži (v poměru k akci), absenci přímějších gagů a v neposlední řadě značně melancholickému vyznění, které neplyne jen ze samotného příbehu, ale i z ušmudlané výpravy a projevem nezvykle utlumených, intonací se životem smířených hlasů dabérů.

Zmíněná forma, kombinující lehce archaickou, ale stále náladově nepřekonatelnou stop motion animaci s počítačovými efekty, je přitom tou nejsilnější a také nejzajímavější složkou filmu. Těžko popsat jakou infantilní radost mi činilo sledovat, jak se techniky typické pro animovanou tvorbu, které dřív Anderson originálně a stylově aplikoval na svá hraná díla, vracejí zpět do kontextu, v němž působí zcela přirozeně. Ať už sledujeme dokonale vycentrované kompozice (v nichž se středobodem obrazu stává zpravidla hlavní představitel), z dálky snímané průřezy světa evokující technické atlasy, či zcela zploštělé scény odkazující až kamsi k počátkům animovaného filmu, poučenější divák neujde pocitu, že zde Anderson netematizuje jen celou svou dosavadní tvorbu, ale činí i namátkový průřez historií média jako takového. K tomuto dojmu ostatně silně přispívá i mimořádně vydařený hudební doprovod.

Laskavý trailer inzerující vřelou zábavu pro celou rodinu, se tak na konci projekce ukazuje především marketingovým tahem. Fantastický pan Lišák totiž sice hluboce promlouvá k dětem, ale jeho hlas plně dolehne jen k těm přerostlým, věčně trochu smutným za zašlými časy. Doléhá přitom však bez očekávané tíže, překvapivou radostností a citem. Ve světle tohoto filmu veškeré dosud ikonizované pokusy o dospělost v tvorbě studií Pixar či Dreamworks působí při nejmenším úsměvně ■

 kritika 

 ^{sherlock holmes} sherlock holmes

Když se kácí les, musí lítat třísky a je vidět, že Guy Ritchie se dřevorubectví nebojí. Po několika gangsterkách, které by stoupence Coppoli rozhodně nepotěšily, se tentokrát pustil do hotové modly anglické zaprděnosti - Sherlocka Holmese.

A řekl si, že když je to ten Hollywood, tak to rozjede ve velkém. Místo poklidného tlachání s nablblým Watsonem nad šálkem čaje o páté, můžete proto počítat spíš s demolicí lodního doku, demolicí laboratoře, demolicí prasečích jatek... Vlastně jen málo věcí zůstane ušetřeno. Jednou z nich je naneštěstí rozkrok Rachel McAdams, představující nezbytnou romantickou protiváhu, jinak v zásadě chlapské podívané. Film se zavděk tomu vlastně tříští na tři části :

První představují sekvence deduktivně detektivní, v nichž Holmes dokazuje, proč byl Doktor House takový trhák. Druhou sekvence akční, které nikoho nenechají na pochybách o Guyově zoufalé nepůvodnosti a nepřiznané lásce k Tenkrát na východě. A nakonec sekvence milostné, v nichž překvapivě přeskakuje jiskra spíš mezi Holmesem a Watsonem.

Nějak jsem se hned zkraje zapomněl zmínit, o čem nový Holmes vlastně je... Nejspíš proto, že kdybych byl stručný, řeknu - prakticky o ničem. Jistě, strašidelný iluzionista se vrátil z hrobu aby ovládl svět atp., ale hlavním záměrem tvůrců je pro tentokrát pouhé představení oživených hrdinů a kypření půdy pro další pokračování. Nutno říci, že v tomto ohledu, na rozdíl od mnoha jiných, scénář nezklamal a na konci filmu jsem měl na další dvě hodiny zábavy vcelku chuť.

Ne, že by přitom šlo o něco zvlášť výjimečného, ale přes očividné Guyovo paběrkování a neuvěřitelné podkuřování divácké mase, film překvapivě nepůsobí jako totální kočkopsí dort. Je to až zarážející, že blockbuster s tak slabou vizuální formou (Ano, Guy není žádný Terry Gilliam aby předvedl kejklíře a městskou spodinu v tom pravém světle a ani Ridley Scott aby si jeho industriální Londýn udržel kompaktně svůj špinavě romantický ráz), tak ohranou fabulí a v podstatě nijak inovativními akčními sekvencemi, může skvěle fungovat. Guy může děkovat především skvělým hercům, jejichž úštěpačné dialogové výměny rozhodně patří k nadprůměru (zde je nutné uznat scenáři velké plus) a pak taky velmi zdařilé Zimmermanově hudbě, která dělá pro atmosféru opravdu hodně.

Nový Holmes se rozhodně netají snahou oslovit především mladého diváka, je proto až překvapující jak věrný vlastně zůstává původním literárním charakterům, na které se pro všechny ty televizní série dávno zapomnělo. Pokud by našel ve své kategorii ekvivalent, bude jím patrně první Hellboy. V obou případech jde o filmy, které sází na ústřední dvojici hlavních hrdinů a epičnost je pro ně spíš nutným zlem. Pro mě je však sympatická především skutečnost, že se s novým Holmesem po deseti letech opět nenápadně vrací móda buddy filmů a to je nutné kvitovat vysokou známkou ■

 recenze 

 ^{up in the air} lítám v tom

Jason Reitman zvládl za svou nikterak dlouhou kariéru natočit poměrně dost divácky úspěšných filmů. Vždy se přitom jednalo o tituly, v nichž obsah silně zastiňuje formu. Nezáleží na tom, jestli Reitman vypráví o pubestcence, pro kterou těhotenství nepředstavuje až tak zásadní životní zlom (Juno), nebo PR agentovi tabákových společností, který by obhájil i genocidu v Rwandě (Děkujeme, že kouříte), vždy si vybírá postavy, jež ostře vystupují proti tomu, co většinová společnost považuje za očekávatelné a správné, čímž lidu vzpupně nastavuje ono pomyslné zrcadlo. Ani Lítám v tom nepředstavuje výjimku. Skrze postavu Ryana Binghama (George Clooney) se tentokrát Reitman ztrefuje do tak zásadních hodnot, jakými jsou domov, či rodina. Charakter hlavního protagonisty je pro tyto účely zvolen přímo dokonale.

Ryan lítá po spojených státech a navštěvuje firmy snižující stavy, v nichž vyhazuje jejich zaměstnance. Jeho zaměstnání pro něj nepředstavuje žádné morální dilema, neboť sám ztrátu zaměstnání a tedy i střechy nad hlavou neshledává ničím hrozným. Fakt je ten, že pro něj ve skutečnosti není tato situace ani ničím představitelným, Ryan totiž netuší, co to znamená někam patřit. On sám žije jen pro sebe, většinu roku stráví v letadle, či na hotelu, vlastní rodinu nemá, k té ze které pochází se skoro nehlásí. Tuto životní cestu přitom neupevňuje pouze svými činy, ale i přednáškami, jejichž motto by volně mohlo znít - vše nezbytné ke štěstí najdete v příručním zavazadle.

Rayanův charakter ale proti obecným očekáváním není představen jako nešťastný ubožák. Ztělesňuje moderního pevného muže, vyvolávajícího sympatie, který si ze zcela racionálních a tedy i zcela zištných důvodů vybral cestu, po které je nejsnažší kráčet a po níž se mu kráčí velice dobře.

Byla by to ovšem chabá zápletka, nepostavit se mu do této cesty překážky. Ryan je tak co nevidět konfontován mladou agilní zaměstnankyní "padákové agentury" (Anna Kendrick), která divácky vděčně nahrává jeho cynickým poznámkám o postradatelnosti pevných svazků a nevyhne se ani femme fatale (Vera Farmiga), jeho vlastnímu obrazu v mocnějším ženském balení, která jej z cesty svede, a on už dost možná navždy zabloudí.

V tomto ohledu se tedy Reitman vzdaluje svému dříve pevnému schématu, v němž jeho antihrdinové neprodělávají žádný vývoj a vzpírají se tak jednomu z hlavních hollywoodských dogmat. Dalo by se proto snad i tvrdit, že Reitman opět o něco více obrousil hrany. Ve skutečnosti se však jen rozhodl proti tomuto schématu nevymezovat, ale vtipně jej aktualizovat tím, že za onu cestu k lidskosti je hrdina odměněn mizérií. Tím se vlastně dotýká hodně ožehavých témat. Relativizuje dosud prakticky nezpochybnitelné hodnoty rodiny, zabývá se trestem osudu za prohřešky vůči vlastním pravidlům, ptá se kde leží lidská odpovědnost. Jenže, nechává příliš prostoru divákovi. Každé téma vlastně jen lízne, k ničemu se definitivně nevyjadří, spíše jen vyvolává otázky, avšak bez jakékoliv tíže, což způsobí, že na film hodně brzo zapomenete.

K tomu ostatně přispěje i absence jakýchkoliv výrazných scén. Režie je natolik hladká a rutinní, až se stane neviditelnou. Při vší té formální konzervativnosti tak člověka nakonec napadne otázka, nakolik si Reitman vybírá své scénáře z upřímné revolty a nakolik z čisté vypočítavosti ■

 recenze 

 ^{drag me to hell} stáhni mě do pekla

Nový film z pera a režie Sama Raimiho vás naučí jedno - neprodloužíte hypotéku a brány pekla otevřou chřtán. Pro ty nepřímo zúčastněné, je to však docela sranda a tak se i přes značný stres nedokážete přestat dívat. Už stylové uvodní titulky přitom dají tušit, že tentokrát si Sam hodlá libovat snad ve všech hororvých klišé. Věřte, že přitom nepůjde jen o většinu myslitelných typů lekaček, ale ohromí i bohatostí prostředí. Od spoře osvětleného, prázdného, podzemního parkoviště, přes vylidněnou chatu, esoterický krámek s věštírnou, chátrající viktoriánskou vilu, zařízenou jako opiové doupě, po nezbytný hřbitov. Všude tam se hlavní hrdinka Christine, pracující jako bankovní úřednice, bude muset potýkat s terorem pekla, které si už na ni brousí zoubky. A důvod? Pro kariérní postup připravila o střechu nad hlavou jednu postarší cikánku a ta na ní uvrhla své kouzlo, takže Borat měl zase pravdu!

Christine, v podání přesvědčivé Alison Lohman, přitom čeká dlouhá cesta plná okultismu, děsu a touhy po vykoupení. Ty, co do kina berou i své jemnější polovičky, jistě rovněž neurazí fakt, že se příběhem táhne i lehce milostná linie, kterou představuje Christinin vztah s obětavým učitelem, na jehož jméno si sice nevzpomínám, zato obličej jeho představitele Justina Longa (který se, alespoň pro mě, nezbavil nálepky přítele Bobbyho ze Zack a Miri točí porno) mi úsměv na tváři vyluzuje ještě teď.

Co však krom trochy muchlování, vyjádřené střihem na ránní vstávání v děsu, ještě od nového snímku čekat? Pro znalce stačí lakonicky poznamenat, že vcelku se sice jedná o typického Raimiho, jenže tak nějak otupeného pro konzervativnější typ obecenstva. Kamerové úhly jsou méně zběsilé, gore efekty méně gore, i surrealistické prvky jako pověstná motorová pila namísto ruky v Evil dead, jsou zde nahrazeny méně nápadnými, ale podobně absurdními záležitostmi. (Nebo si taky v kůlně zavěšujete kovadlinu tři metry ke stropu?) Z celého snímku je patrné, že produkce nejspíš držela Sama zkrátka, či se snad on sám rozhodl méně vymezovat proti divákovi.

Světe div se, filmu to neuškodilo. Jen ty, kdo nemají s Raimiho tvorbou zkušenosti, tento krok uvedl do mírného rozčarování, v nemž se křečovitě snažili film někam zařadit. Jenže ono to ani příliš nejde, takže se s faktem, že se ještě za úleku současně smějete, buď smíříte, nebo opustíte kino, jako dvojice vedle mě. Mísení komedie s hororem tu od konce osmdesátých let dlouho nebylo a osobně jeho návrat s povděkem kvituji, zejména navrací-li ho člověk, který se právě tímhle způsobem nahlížení na žánr proslavil.

Sesumírováno pro čtenáře posledních odstavců - není pochyb o tom, že Stáhni mě do pekla bude lépe fungovat jako půlnoční festivalová třešnička, než kinorip, co si plni očekávání stáhnete (do pekla) doma z netu. Stejně tak není moudré k němu přistupovat jako k dílu, které vryje zářez do historie hororu. Co dokáže je skvěle pobavit. Tedy alespoň všechny ty, co nesledují onen pokleslý žánr primárně ze sadistických nutkání, či potřeby strachu, ale protože se u něj baví, nejlépe v dobré společnosti přátel.

Jim je film snad i věnován. A jim bych jej vřele doporučil ■

 kritika 

 ^watchmen strážci

Watchmen - po Temném rytíři další komiksový film, který se dočkal solidní mediální masírky, ještě dřív, než ho běžný divák měl šanci vidět. A že byla potřeba, uvážíte-li úctyhodný stamilion dolarů, který padl na jeho natočení. Nemalá suma vzhledem k přístupnosti 18+ a skutečnosti, že původní komiks u nás prakticky nikdo nezná. Přitom muž, který stojí za předlohou scénáře je Alan Moore, tedy pomyslná modla moderního intelektuálněji laděného komiksu a autor titulů jako Liga výjimečných, Z pekla, či V jako Vendeta.

S Mooreovým původním komiksem jsem dosud seznámen nebyl a byť sám autor se nikterak netají tím, že se od filmových zpracování svých dítek distancuje, nemohu říci, že by mě film k vyhledání předlohy navnadil. Čím je totiž Watchmen vlastně tak výjimečný, či nedejbože filosofický, že nám kritici v každé druhé recenzi tvrdí, že jeho shlednutí je povinnost?

Pomineme-li přežitost politického pozadí děje (jímž je studená válka), je skutečně takovým překvapením, že zachránci lidstva nemusí být nutně jen esencí dobra? Že blaho většiny je někdy nutné prosadit přes ztráty? Anebo není? Že naše pokolení je hnus a zkázou sobě samému? Že s mocí přichází odpovědnost? - ale prosím vás, jen odpudivé moralismy a pseudointelektuální, spirituální žvásty, jejichž výskyt je zcela samoúčelný a leckdy vás smrtelná sebevážnost, s níž jsou pronášeny, nadzvedne ze sedadla. Watchmen vám rozhodně neotevře oči, nepřivede vás ke katarzi a ani vás nedonutí přemítat ještě nějakou dobu po finálních titulcích, protože ač se tváří jak kdyby pozřel Šalamounovo hovno, je povrchní stejně jako jeho výprava. Vinu na tom přitom nenesou jen "stěžejní" témata scénáře, ale i problematická stavba děje, který se tak výrazně retarduje retrospektivními pohledy do životů jednotlivých hrdinů, až na vyobrazení jejich peripetií v současnosti prakticky nezbyde čas.

Vrcholem této sebeparodie je scéna na hřbitově, kdy kamera vždy zabere polodetail jednoho z truchlících a následuje exkurze do jeho vzpomínek na čas strávený s nebožtíkem. Tak kolem sedmého pozůstalého, kdy jsem se dozvěděl informaci natolik zásadní, jako že spolu kouřili cigaretu před kanclem, jsem se už modlil aby atomové hodiny ukázaly dvanáctou.

K čemu jsou mi totiž znalosti okolností vzniku toho kterého hrdiny, když mi film nedal prostor na základě jeho jednání, si k němu vytvořit jakýkoliv vztah? Výjimku v tomo ohledu tvoří snad jen Rorschach, který je však charakterem pro diváka drsné školy natolik klišovitým, že s výjimkou efektní masky a finálního zůčtování, nemá naprosto čím překvapit. Nadšeni nebudou ani diváci akčeněji založení, neboť se dočkají přibližně pěti akčních sekvencí z nichž každá působí jak vypůjčená z jiného filmu, tu z Matrixu, tu ze Sin city, tu z Okrsku 49.

Stejně tak vypůjčená je i hudba, která má nejspíš stylově ilustrovat jednotlivá desetiletí, po kterých děj filmu hopsá. Její provázání s obrazem a náladou scén je ovšem leckdy tak neobyčejně necitlivé, že vás přímo ruší od sledování. Jediným plusem audiovizuálního ztvárnění tak zůstávájí kostýmy. Jejich trapnost je skutečně obdivuhodná (a to myslím v tom nejlepším slova smyslu) a navíc ve mě dokázaly podnítit fetišistickou lásku k latexu. Vzhledem k jejich ztvárnění pak nerozumím, proč s tak enormním rozpočtem nejsou filmaři schopni realizovat trochu nápaditější kulisy.

Těžko se mi hledá slov, která by nejlépe podtrhovala ráz filmu, ale jedno by se tu asi našlo - kýč. A není třeba se toho slova bát, nebo jím pohrdat. Je pravda, že na Watchmen Snyder prokázal vcelku slušnou znalost řemesla, film drží pohromadě, uteče a místy vás dokonce i dokáže vtáhnout do děje. Avšak tahle "solidní filmařina" představuje ztrátu času pro každého, kdo od ní čeká víc, než od kteréhokoliv jiného komiksového blockbusteru ■

 kritika 

 ^{burn after reading} po přečtení spalte

Někteří vám budou vykládat, že „Po přečtení spalte“ je klasická oddechovka - nezávazná, trochu drsnější, komedie. Ty některé radši rovnou pošlete lízat pytel, protože jestli jim stejně jako já uvěříte, tenhle film vás hnusně nakope právě do něj.

To, že se Coenové se svejma hrdinama dvakrát nepářou, je známá věc, ale způsob jakým se vypořádali s osudy svých postav v „Po přečtení spalte!" hraničí s tím, co předvádí Trier v „Tanci v temnotách“. Tohle už není humor, tohle je nesnesitelná krutost a kdo se směje neví nic a nebo už ví všechno. Třeba se jen uchechtnout u tohohle filmu je totiž jako smát se ohořelejm tělům příbuznejch, který najdete v troskách vlastního domu, jehož hypotéku jste právě splatili.

Svým způsobem se před váma vlastně rozehraje geniální veselohra idiocie, chaotická mozaika osudů a nezasloužených následků bez závažných příčin, s jasnou ironickou narážkou na všechny ty Alias, Bourne, a jiné macho agentské filmy. Hotové veledílo, jehož přesah je tak pravdivý až z něj mrazí...

Jenže, spílejte mi třeba do ignorantů, či hnidopichů, ale jak je scénář geniální ve svém tragickém druhém plánu, tak je nezvládnutý v tom prvním. Zápletku lze bez váhání označit za mimořádně neuvěřitelnou a překombinovanou, což je skvělé a vybízí to k opětovnému shlédnutí, nikoliv pak už skutečnost, že polovina postav se zde jeví jaksi přebytečná, jen jako chabá výplň - loutky vhodné k satirickým pošklebkům vůči společnosti, ale jinak pro film zcela vypustitelná, mírně klišovitá a nudná vata.

Ještě větší problém pak vidím v jakési bezradnosti přijít s trochu originálnějším vyvrcholením, než jen postupně všechny charaktery odmazat. Jistěže to funguje, zvlášť v kontrastu k tomu, že Linda nakonec dostane svou plastiku, ale člověk by čekal trochu víc ■

 kritika 

 ^{kiss kiss bang bang} kiss kiss bang bang

Nedělám si iluze, že by kdokoliv z vás měl přehled o scenáristech, ostatně je to řemeslo značně nevděčné a i velkými filmovými databázemi před čtenáři utajované. Avšak vězte, že scénář Kiss kiss bang bang, stejně jako režii, má na svědomí člověk, kterému vděčíme za největší akční pecky osmdesátých a později devadesátých let. Zmíním akorát Smrtonostnou zbraň a Posledního skauta, ale modří už teď vědí..

Buďte si jisti, že i po letech jsou v kulometu ostrovtipu Shanea Blacka stále ostré a jestli už se vám začalo stýskat po buddy filmech, kde hrdinové promlouvají výhradně v hláškách, akce se nechápe jako salva chaotických střihů a zápletka se zamotává takovým způsobem, že o ní po čase přestanete pátrat, upřete svou pozornost tímhle směrem.

Shane Black je totiž autor staré školy. Ne, že by se na něm Tarantino zčásti nepodepsal, ale je to humor přeci jen jiný a já si troufám tvrdit - dospělejší. Jako autor Black definitivně zestárnul, ale v tom pozitivním slova smyslu. Jestli je totiž pro Kiss kiss bang bang něco specifické, pak enormní dávka sebeironie. Ať už vezmete post vypravěče, který během filmu kazí, co může a neobejde se bez zastavování a přetáčení děje, zcela absurdní zašmodrchanost a propletenost zápletky, či finální vyvrcholení, neubráníte se pocitu, že během tvorby tohoto dílka, se autor zatraceně bavil. Blackova vyzrálost přináší plody také v jiné oblasti a totiž oblasti charakterů. Málokdy se setkáte s takhle rafinovaně a uvěřitelně vystavěnými postavami, kvalitu dialogů snad ani není nutné zdůrazňovat, neboť na nich film veskrze stojí. Připočte-li pak pánské publikum postavu Harmony, jíž se zhostika Michelle Monaghan, která je i ve svých třiceti čtyřech letech stále holčička (jízlivý úsměv) a jejiží charakter představuje skutečně HLAVNÍ hrdinku, nikoliv hezkou cetku zdobící scénu, není důvod proč tomuto filmu nedat šanci.

Pochopitelně by se našly i jisté zápory, například hudební podkres, jež se místy jeví poněkud mdlý a též konec filmu se možná až zbytečně natahuje, ale to jsou jen drobné vady na kráse, které mi nebránily film shlédnout již pětkrát. A buďte si jisti, že se bylo pokaždé na co dívat. Pustit si film s anglickými titulky je pak místy povinnost, protože překlad zahodil hodně decentních vtipů. Ale dabing radím nechat v češtině, neboť Miriam Chytilová svůj sexy akcent zatraceně ovládá ■

 ego 

 ^oscary jaké nikdy nebudou

Nejlepší film District 9 Rozhodně nemůžu objektivně tvrdit, že by zrovna tohle byl film hodný oscara, ale je to jediný snímek z nominovaných, který si možná ještě někdy v životě pustím.

Nejlepší režie Tarantino Hanební pancharti mi sice byli ze srdce protivní, ale považujme to za volbu nejmenšího zla.

Herec v hlavní roli George Clooney Protože udělal z Up in the Air ucházející podívanou. A jeho "hlasové" herectví ve Fantastic Mr. Fox si taky zaslouží vyzdvihnout.

Herečka v hlavní roli Gabourey Sidibe Protože bude ohromná prdel, vidět ji drápat se nahoru na pódium.

Herečka ve vedlejší roli Maggie Gyllenhaal Protože si umí vybrat role a je sranda jak ji všichni nesnáší.

Nejlepší adaptovaný scenář Jason Reitman, Sheldon Turner Protože scenář je to vlastně docela chytrej.

Nejlepší animovaný snímek Fantastic Mr. Fox Protože je zatraceně dobrý i mimo žánr animovaného filmu.

Kamera Barry Ackroyd Protože z Hurt lockeru udělal alespoň podívanou.

Hudba Alexandre Desplat Protože ost k Fantastic Mr. Fox je zuřivě chytlavá deska a podělit by se mohl s Hans Zimmerem, protože jeho hudba zařídila půlku atmosféry Sherlocka Holmese.

Výprava Imaginarium dr. Parnasse Protože je to bezdebat jediná složka filmu, o které mohu s klidem prohlásit, že mě bere ■

 analýza 

 ^stalker stalker

Psaný prolog filmu seznámí diváka se "Zónou" - místem jehož vlastnosti se z nejasných důvodů změnily. S místem zapovězeným lidem.
Následuje pohled do prostor zaplivaného baru, na scénu vstupuje Profesor, stahuje si z hlavy čepici a nervózně přešlapuje u stolku. Někoho očekává.
Očekávaným je převaděč - Stalker, který se právě probouzí uvnitř svého chátrajícího domu a ve snaze nevzbudit spící ženu s dcerou, se potichu vykrádá ven z ložnice.
Žena se však budí a Stalkera zastihuje, vyčítá mu, že se opět chystá na cestu do Zóny, ačkoliv tvrdil, že se tam již nevydá. Stalker nedbá jejích výčitek a dům opouští. Žena jej proklíná, stejně jako dceru, která již nespí, neboť ji hádka vzbudila.
Ručník samovolně klesá k zemi ze svého pevného místa na háčku, stejně tak upadá na podlahu Matka. Divák netuší, že tím kdo hýbe ručníkem i matkou, je telepaticky nadaná dcera.
Kamera snímá industriální krajinu, Stalker přechází kolejiště a potkává Spisovatele, debatujícího s dobře oblečenou ženou, před luxusním vozem. Stalker ženu odhání a vchází do baru, kde se shledává s Profesorem. Spisovatel se připojuje, trojice mužů je kompletní.
Z rozhovoru hrdinů se dozvídáme jejich přezdívky (Profesor, Spisovatel) odvozené od povolání, která vykonávají.
Stalker má za úkol zavést dvojici do Zóny, do místnosti jež údajně plní jakékoliv přání svých návštěvníků.
Motivací Spisovatele je získat inspiraci pro další knihu, Profesorův záměr není zcela zřejmý. V následujících scénách trojice s mírnými obtížemi skutečně proniká do Zóny na železniční drezíně.

Trojice sestupuje z drezíny, Stalker se vítá se Zónou a vypráví příběh o svém kolegovi - Dikobrazovi. Ten vstoupil do "místnosti přání" a za několik dní náhle zbohatnul. Přesto spáchal sebevraždu. Z rozhovoru Spisovatele a Profesora se pro změnu dozvídáme, že děti stalkerů jsou mutanti.
Přes neshody se Spisovatelem, je Stalker tím kdo určuje cestu k "místnosti přání". Nemohou postupovat přímočaře, neboť Zóna je plná pastí a jedině Stalker ví, kde je očekávat a kudy se vydat.
Trojice se v průběhu poutě na chvíli zdrží. Když opět pokračuje v cestě, Profesor zjišťuje že zapomněl své zavazadlo, pro které se i přes zákaz vrací. Trojice se opět shledává, od místnosti ji dělí jediná zkouška - chodba zvaná též "mlýnek na maso".
Stalker doplňuje Dikobrazův příběh o skutečnost, že do "místnosti přání" šel Dikobraz společně s bratrem, kterého do "mlýnku" poslal jako prvního a on tam zemřel.
Spisovatel si prohrává losování a proto jde do "mlýnku" jako první on. Kritické místo zdolává bez úhony a zbytek družiny jej následuje. Trojice stojí na prahu "místnosti přání".
Ozývá se telefon, hovor je určený Profesorovi. Z rozhovoru vyplývá, že se po letech profesor může pomstít svému sokovi. Spisovatel mačká spínač a místnost zaplavuje bílé světlo.

Profesor vytahuje ze svého zavazadla zařízení - bombu. Vychází najevo, že se Profesor obává zneužití "místnosti přání", proto ji chce zničit. Svého plánu se nakonec vzdává, když si Spisovatel uvědomí důvod sebevraždy Dikobraza – Poté, co Dikobraz nechal zemřít v "mlýnku" svého bratra, přál si aby opět ožil. Namísto toho zbohatnul. "Místnost přání" tedy plní pouze podvědomá přání.
Spisovatel proto odmítne do místnosti vstoupit, Profesor rozloží a zahodí bombu, neboť "místnost přání" považuje za nepoužitelnou a tedy neškodnou.
Stalker odvádí dvojici ze Zóny, zpět do baru, kde se shledává se svou ženou. Profesora a Spisovatele opouští a doma se zničen svěřuje ženě, že jeho snažení bylo opět k ničemu, že Zónu již nenavštíví.
Z monologu ženy se dovídáme, že mužovu snahu neschvaluje, ale přesto ji respektuje.
Film končí záběrem na Stalkerovu chromou mutantní dceru, která silou vůle svrhne ze stolu sklenku.


Jak vidno, příbeh filmu je vyprávěn chronologicky a kromě dobrodružněji pojaté scény, kdy trojice hrdinů proniká do zóny, se divák nedočká vypjatých momentů. Za jediné zvraty lze považovat odtajnění Profesorova plánu zničit "místnost přání", odhalení telepatických schopností dcery a rozhodnutí dvojice návštěvníků nevstoupit do "místnosti". Veškeré zbylé zvraty se odehrávají pouze v ideové rovině.
Epická složka filmu tedy výrazně ustupuje lyrické - vyjádřené skrz záběry krajiny zóny a filosofické - projektované do dialogů. Výrazné je i oddělení zóny a okolního světa za pomoci barevného a černobílého filmového materiálu.


Postava Stalkera, ztvárněná Alexandrem Kajdanovským je nostielem ústřední ideje i hybatelem příběhu. Její protagonista rovněž hraje nejvýrazněji.
Neurotické ztvárnění postavy Stalkera budí nepokoj a podezření. Svým nepokrytým strachem a podřízeností Zóně dokáže vyvolat skutečné antipatie. O to silnějším dojmem pak zapůsobí jeho náhlé nabytí suverenity v prostředí domova.
Anatolij Solonicyn představitel chladného, přezíravého a zakomplexovaného Spisovatele, působí dostatečně vyžile, smířeně a unaveně, postrádá ale zrak cynika.
Není pochyb o tom, že Spisovatelův cynismus plyne paradoxně z přecitlivělosti, přesto jeho mimika velmi sporadicky koresponduje s jeho držením těla, gesty a především tím co říká. Snad je to snaha vyjádřit rozpolcenost mezi jeho cítěním a jednáním , snad neschopnost.
Nikolaj Grinko bravurně osciluje na hranici mudrce a bláznivého starce. Jeho Profesor s praktickým, ale zcela nevkusným kulichem vyzařuje zvláštní jistotou plynoucí z pohrdání smrtí. Profesor již nemá, co ztratit, je smířený, trpělivý a lhostejný.
Alisa Frejndlich hraje až nepatřičně hystericky. Její vyděšenost a třes je neúměrná zemitému selskému rozumu, který doléhá k divákovi skrze její konečný monolog, přesto má její projev nepopsatelnou uhrančivost.

To co činí film unikátním, však nejsou přesní a uvěřitelní herci, byť i jejich přínos nelze pominout, ale především kamera Alexandra Kňažinského, výprava a režie Andreje Tarkovského a v neposlední řadě scénář bratří Strugackých, na jehož tvorbě se Tarkovskij rovněž výrazně podílel.

Při sledování filmu zaručeně zapůsobí náhlý přechod do tlumeně barevných scén odehrávajících se v Zóně. Tarkovskij zde hojně využívá dlouhých, statických záběrů. Herce přitom snímá zpovzdálí a dává tak mocně vyniknout prostředí, které se stává pomyslným čtvrtým účastníkem výpravy. Vzhledem k fenomenálnímu estetickému cítění, kdy detailnost kompozice některých záběrů hraničí až s pedantností, si Tarkovskij takový postup může dovolit. S trochou nadsázky by se dalo říci, že libovolný snímek z filmového pásu, by obstál i jako samostatná fotografie. V souladu s až meditativním pokojem sálajícím z prostředí je i střídmý a přirozený střih, který nijak nenarušuje hypnoticky vláčné tempo filmu.


Výrazně se pak liší režisérův přístup v černobíle natočených částech filmu, odehrávajících se mimo Zónu. Zde ještě patrněji vynikne Tarkovského práce se světlem a stínem. Režisér klade důraz na výraznou kontrastnost světlých a tmavých ploch, v případě Stalkerova domu, je tento kontrast dokonce tak silný, že okraje obrazu mizí zcela ve tmě a vytváří tak dojem vytrženosti ze světa, podtrhující izolovanost rodiny s mutantním dítětem.
Hlavní hrdina - Stalker, je rovněž mnohem častěji zabírán v detailu, či alespoň z kratší vzdálenosti, pocit volnosti se tak vytrácí a podtrhuje hrdinovu vnitřní tíseň.
Tu umocněna i povětšinou industriálním hudebním podbarvením scén, které podobně jako volba barvy kinofilmu vytváří silný protipól tichu zóny. Téměř ambientní hudební doprovod Eduarda Artěmjeva se ozývá spíše sporadicky, o to silněji však dokáže na diváka dolehnout.

Ústředním tématem filmu je bezpochyb konflikt rozdílných chápaní světa, která ztělesňuje trojice hlavních hrdinů - Stalker, Spisovatel a Profesor. Zatímco poslední dva z jmenovaných zasvětili své životy zkoumání a popisu světa, což je nakonec přivedlo až ke krizi plynoucí ze střetu s hranicí poznatelnosti, Stalker jako jediný tuto pomyslnou mez díky víře překračuje. Dvojici zoufalců tak nepřevádí přes hranici k zóně, ale přes hranici k absolutní pravdě. Pro splynutí s touto pravdou, je ovšem nutné přijmout i smysluplnost zóny, což ani jeden z návštěvníků nedokáže.
Spisovatel na prahu poznání zbaběle odmítá opustit jistotu cynického náhledu na realitu, který budoval po celý život a do místnosti přání nevkračuje. Profesor se po zjištění, že zóna plní pouze podvědomé touhy svých žadatelů vyslovuje: "Potom už nechápu vůbec nic. Jaký má smysl sem chodit?" Zóna stojí i mimo jeho chápání, mimo kontrolu rozumu, je znepokojivým vysměchem metám vědy, která sice dokáže popsat principy fungování světa, ale stále nerozumí jejich významu.
Z hlediska dvojice návštěvníku zóna zoufalcům nepřinese štěstí, neboť plní pouze niterná přání, tedy taková jež žadatelé nedokáží ovlivnit. Dvojice příchozích touto domněnkou však pouze demonstrují svůj pragmatismus a povrchní materialismus, neboť si neuvědomuje, že smysl zóny netkví v ve vyplněných přáních, ale v tom, že k ní lze svá přání upírat.
Oba hrdinové sice uznávají omezenost svého vnímání reality (Profesor deaktivuje bombu a Spisovatel se obává vkročit do místnosti.), přesto bytostně odmítají přijmout zónu jako další stádium poznání, jež by je zbavilo frustrace. Nedokáží akceptovat víru jako možnost spásy ducha.
Přijetí daru shůry představuje ostatně další neopomenutelné téma, k němuž se Tarkovskij po letech vrací i ve sci-fi Solaris, kde se však vyslovuje o poznání méně smířlivě. Tarkovskij se zabývá otázkou jak lidé dokáží naložit s darem, který stojí mimo hranice jejich chápání. V konečném důsledku přitom nezáleží na tom, zda je oním darem místnost plnící přání, host, či víra.
Se Solarisem spojuje film i motiv dvou nezávislých sfér vědomí. Postavy příběhu vstupují do zóny s konkrétním přáním, jež by jim měla přinést štěstí, avšak plněny jsou pouze jejich niterné, nízké, podvědomé touhy. A tak Profesor uprostřed ruiny vyřizuje telefonát, v němž rovná účet s mužem, který svedl jeho ženu, Stalker po nocích zužovaný otřesy, jež vyvolává jeho telepaticky nadaná dcera, míjí hromadu hypnotik a Dikobraz získává místo oživení mrtvého bratra, jen kupu peněz. Mimoděk se tak Tarkovskij obloukem vrací i ke konfliktu naplnění materiální a duchovní stránky člověka.

Přes veškeré otázky, které film klade a témata, jichž se dotýká, však zůstává ve své podstatě především vyprávěním o neuskutečnitelné cestě za nadějí. Neuskutečnitelné proto, že ji vykonávají právě lidé žalostní a utrápení, tedy ti kteří už nevědí co je to doufat ■

 analýza 

 ^{eternal sunshine of the spotless mind} věčný svit neposkvrněné mysli

Vztah Joela a Clementine zkrachoval. Joel se s tímto faktem nicméně nehodlá smířit. To ještě netuší, že Clementine si již nechala veškeré vzpomínky na soužití s ním operativně vymazat z mozku. V návalu vzteku a zoufalství se Joel rozhoduje podstoupit stejný zákrok. Během mazání si však uvědomuje, že jeho jediné impulzivní rozhodnutí v životě, nebylo až tak šťastné.
Toť ve zkratce příběh neobyčejného filmu z pera Charlieho Kaufmana. Pro plné pochopení tématu, je však nutné rozebrat na pohled triviální syžet poněkud podrobněji.

V úvodu filmu se hlavní hrdina - Joel probouzí s nevysvětlitelnou touhou vzít si den volna a vyrazit na pláž v Montauku. Svému nutkání podléhá a potkává tak Clementine, přičemž ani jedna z postav, stejně jako divák zatím netuší, že hrdinové se neshledávají poprvé.
K prolomení ostychu dochází až na cestě z Montauku zpět, kdy Clementine Joela osloví. Dochází k sblížení hrdinů, Joel navštíví Clementinin byt a dohaduje se s ní na další schůzce. Po probdělé noci na zamrzlé hladině řeky Charles veze Joel unavenou Clementine k sobě domů.
Až nyní, téměř po sedmnácti uplynulých minutách, přichází úvodní titulky a děj filmu se posouvá do minulosti. Konkrétně do momentu, kdy vztah Joela a Clementine již skončil a Joel seznámen s existencí společnosti Lacuna Inc., u níž si Clementine nechala vymazat své vzpomínky na vztah s ním, jede domů aby zde ve spánku podstoupil stejný zákrok.
Joel ve svém bytě vše připravuje na příchod „mazačů“., po požití hypnotik usíná a na scéně se objevuje dvojice pracovníků - Patrick a Stan, jež má za úkol provést výmaz Clementine z Joelovy paměti.

Počínaje tímto okamžikem je divák retrospektivně seznamován s existencí firmy a průběhem vztahu Joela s Clementine. Děj střídavě skáče mezi tím, co se odehrává v Joelově mysli a tím, co prožívají „vymazávači“.
Joel, přítomný vlastním vzpomínkám jako třetí nezávislý pozorovatel, je zpočátku zmaten, brzy si však uvědomuje situaci a nadšeně kvituje mazání nepříjemných zážitků z posledních fází vztahu s Clementine.
Jak gumování nenáviděných traumat pokračuje a Joel se přibližuje šťastným začátkům, uvědomuje si váhu toho dobrého, co s Clementine prožil a touží proces zastavit. Zde se otevírá prostor pro Kaufmanovy surealistické hrátky.
Joel vláčejíc s sebou Clementine zmateně prchá po koutech své paměti, v zoufalé snaze nalézt místo k ukrytí. Vzpomínky z různých časových úseků se zde přitom prolínají, překrývají přes sebe a opakují. Navíc k Joelovy pronikají hlasy „vymazávačů“ zvenku.
Jeden z hlasů patří Patrickovi, který prováděl "výmaz" i Clementine a nyní s pomocí Joelova deníku Clementine svádí, to se promítá i do Joelových halucinačních představ.

Do bytu Joela přichází třetí zaměstnankyně Lacuna Inc. – Marry. Ta spolu se zoufalým telefonátem Clementine vypudí Patricka ven.
Během nezávazné zábavy Marry a Stana, kdy ani jeden nedohlíží na průběh mazání, se Joelovi konečně podaří procesu uniknout a Stan, který si nedokáže s nastalou situací poradit, volá na pomoc samotného autora mazací technologie a zakladatele firmy - doktora Mierzwiaka.
Tomu se podaří Joela v jeho hlavě vypátrat a opět spustit proces mazání.
Marry, která velice obdivuje, co doktor svou technologií lidstvu přináší, se pokusí Mierzwiaka svést, její záměr je však přerušen příjezdem Mierzwiakovy ženy, která v afektu Marry prozradí, že poměr mezi Marry a doktorem Mierzwiakem se v minulosti už jednou odehrál.
Doktor Mierzwiak vše přiznává a zdůrazňuje, že to byla Marry, která souhlasila s vymazáním si této vzpomínky z hlavy. Takové zjištěním Marry zkruší a proto odjíždí do kanceláří Lacuna Inc. aby všem jejím zákazníkům rozeslala pásky, na nichž oni sami vypráví o vzpomínkách, které chtěli smazat.

Proces mazání je téměř u konce. Joelovi zbývá jediná vzpomínka na první shledání s Clementine, které se odehrává na stejné pláži v Montauku jako v úvodu filmu.
Divák ovšem zjišťuje, že Clementininy vlasy mají jinou barvu, než v úvodní scéně a že se dvojice setkává i za jiných okolností. Divák tak odhaluje, že setkání páru z počátku filmu, patří chronologicky až na samotný konec a dochází k němu již podruhé, tedy až po "výmazu" obou hrdinů.
,,Sejdeme se v Montauku," říká Clementine, která je však vlastně Joelem, neboť se vše odehrává pouze v jeho mysli.
Vzhledem ke skutečnosti, že se dvojice v Montauku skutečně shledá, si divák uvědomuje, že i Clementine během vymazávání musela litovat svého rozhodnutí zapomenout na Joela a rovněž si uchovala vzpomínku na místo jejich prvního shledání - Montauk. Tím je osudovost lásky stvrzena.

Joel se probouzí s nevysvětlitelnou touhou vzít si den volna a vyrazit na pláž v Montauku. Činí tak. Marry opouští zaměstnání. Děj se posouvá na místo, kde byl přerušen úvodními titulky, Joel veze Clementine k sobě domů. Po cestě se však ještě zastaví u Clementine v bytě, kde ona přebírá poštu - pásku o svém výmazu od Marry.
Clementine si přehrává pásku v Joelově voze, z reproduktorů se ozývá její hlas popisující veškeré Joelovy nedostatky.
Joel se domnívá, že si s ním Clementine zahrává, vykazuje ji z vozu a odjíždí domů sám. Clementine je zdrcena, ale po čase sbírá kuráž a vyhledává Joela. Když dorazí do jeho bytu, Joel si právě přehrává vlastní pásku z výmazu, situace se vyjasňuje a oba milenci stojí před otázkou, zda má smysl rozvinout vztah, který již jednou zkrachoval.
Dochází k závěru, že ano.

Nechronologické řazení scén, signifikantní i pro tento film, se poslední dobou stává v kinematografii trendem. Jedná se totiž o zaručený způsob jak udržet divákovu pozornost, či popostrčit film do intelektuálních kruhů.
Zatímco však např. v "21 gramech" shledávám přítomnost tohoto prvku zcela samoúčelnou, v případě Věčného svitu neposkvrněné mysli ji vidím naopak neodmyslitelnou a oprávněnou.

Fakt, že vztah Joela a Clementine se ubírá atypicky od deprimujícího konce k idylickému začátku, je vzhledem k hlavnímu tématu nejen nutnost, ale i rafinovaný způsob jak dovést veskrze melancholické vyznění k falešnému happyendu.
V úvodu filmu, který je vlastně náběhem k vyvrcholení, pak vytržení scény z chronologické dějové linky plní pro změnu podobnou funkci jako retrospektiva v Mementu, tedy staví diváka do stejné situace, v jaké se nachází Joel - do situace osoby, která postrádá vzpomínky na svou minulost.
Tato metoda nutící diváka k identifikaci s hlavním hrdinou je navíc podpořena Joelovým monologem.
Příležitostné odbočky do životů mazačů pak tvoří jakýsi intelektuální protipól romantické rovině příběhu vyprávěné skrz hlavní hrdiny, podsunuty jsou přitom tak, aby masového diváka, na kterého je film evidentně orientován, nijak neodrazovaly.

Umné balancování na hranici umění a kýče je ostatně největší devízou filmu.
Michel Gondry zde jasně demonstruje, že i na pole čistě komerčního filmu, dokáže propašovat prvky své kreativity, tak aby dokonale splynuly a přitom neztratily nic ze své působivosti.
Odzbrojující je především vynalézavost s jakou Gondry zobrazuje vnitřní svět Joela.
Pomineme-li takové efektnosti jako průchod knihovnou doprovázený postupným zhasínáním zářivek, jež pomyslně odkrajují jednotlivé vrstvy mozkové kůry, zůstávají stále velmi spontánní a uhrančivé hrátky s prolínáním různých prostředí, jako jízda ve voze zasypaném pískem z pláže, či nenápadně mizící cenovky z poutačů v ulicích.
Ve srovnání s těmito nápady pak destrukce domu, či vůz padající z nebe působí trochu zbytečně, až nepatřičně, přesto je nutnost velkoleposti těchto scén pochopitelná.
Co do nápaditosti nezaostává ani střih, který buď zcela ustupuje působivému propojení kulis různých prostředí, či naopak zcela nahrazuje vizuální efekty ve chvíli prolínaček. Gondry přitom často pracuje s výrazným pohybem herce, který tak na sebe strhává divákovu pozornost a je možné nerušeně změnit prostředí scény. Časté je rovněž propojování scén přes detail, kdy střih není patrný.
Ruku v ruce se střihem se prolínají i zcela ztrhující hudební motivy Jona Briona. Jejich podíl na vyznění filmu je srovnatelný s funkcí hudebního podbarvení v Amélii z Montmartru.
Hudba ve „Věčném svitu“ však slouží výhradně k vyjádření emočního rozpoložení Joela a v podstatě tak přebírá roli Joelova vnitřního monologu z úvodu filmu. V provázanosti hudebního podkresu s Joelovým vědomím zachází Brion až do těch mezí, že ve chvíli, kdy je Joelův mozek přetěžován mazacím strojem, se i hudba rozpadá a mění v pouhé ruchy.
Rovněž pohyb kamery se značně liší podle toho, týká-li se děj výhradně Joela, či ostatních postav. Zatímco scény z venkovní reality, jsou snímány vesměs nevýrazně, záběry z Joelovy hlavy působí odcizeně. To je dáno především velmi dynamickou kamerou, jež doslova „těká“ mezi jednotlivými herci.
Tímto specifickým „těkajícím“ pohybem si divák mimoděk uvědomuje přítomnost kamerama. Tu ještě umocňuje fakt, že herci často utíkají ze záběrů. Divák je tak podvědomě stavěn do role pozorovatele, tedy vymazávače.
Nemalé zásluhy si mohou připsat i herci a to především protagonisté ústřední dvojice příběhu.
Jim Carrey, zapsaný v paměti publika především jako pitvořící se komik, stojí před nelehkým úkolem vypořádat se s postavou, která ztělesňuje naprostý opak jím běžně ztvárňovaných hrdinů.

Jeho Joel představuje sebelítostivého introverta, pro kterého je snadnější ulevit svému trápení kresbou v bloku, než se svěřit blízkému člověk. Bylo by ostatně bláhové očekávat, že vůbec někdo Joelovi blízký existuje. Joel vede osamělý život a jediné útočiště nachází u manželského páru Carrie a Roba, ani jim se však nedokáže hlouběji otevřít a v jejich společnosti působí spíše jako politováníhodný host, kterého si domů pustili ze soucitu.
Občas se zmíní o své přítelkyni Naomi, vztah s ní jej však nijak nenaplňuje, naopak mu hořce připomíná vlastní pasivitu a neschopnost najít si novou známost.
Myslím si, že písek je přeceňovaný, tvrdí, že písek jsou jen malé kamínky. Jeho pohled na svět se zdá syrově realistický, vzhledem k Joelově nízkému sebevědomí, však přesahuje až k pesimismu, kvůli kterému se chová jako zbabělec - Joel se bojí vstoupit na led, zůstat v cizím domě, oslovit neznámou ženu, činit náhlá rozhodnutí.
Joel s trapně omluvným úsměvem říká: ,,Můj život není zajímavý", čímž obhajuje svou mlčenlivost. Jeho prohlášení však vypovídá mnohem více o jeho osobnosti, než životě.

To co se pro Carreyho jeví zpočátku jako nevýhoda, však on vcelku účinně obrací ve svůj prospěch. Carrey naplno využívá momentu překvapení a ohromuje škálou emocí, na které u něj divák není běžně zvyklý. Jeho věčně propadlé tváře, svěšená ramena a zrak neustále uhýbající přímému kontaktu, tak působí o to větší silou.

Postava druhého článku dvojice, Clementine, je typický extrovert, který za všech okolností přejímá iniciativu. S Joelem ji spojuje především pocit méněcennosti, který sice umě maskuje svým suverénním vystupováním, v kritických situacích však vyplouvá na povrch. Tento pocit je vyjádřen především Clementininou úzkostnou snahou využít všechen čas, jež jí byl dán a vzpomínkou na dětství, v němž si připadala ošklivá.
Clementine je bezprostřední, sebestředná, neurvalá a nerozvážná. Ráda se chová výstředně, nosí různobarevné přelivy, vyrábí bramborové panenky - dodává si tak pocit vlastní výjimečnosti, o níž v hloubi duše silně pochybuje.
Pozice Kate Winslet se tedy zdá být o něco jednoduší, neboť při hraní lehce výstředních typů si lze dovolit mnohé. O to obtížněji se však udržuje rovnováha mezi uvěřitelnou postavou a karikaturou.
A právě zde Kate Winslet obstává. Svou Clementine dokáže učinit stejnou měrou přitažlivou i odpuzující a vypjaté scény se jí vesměs daří držet pod hranicí sebeparodizující hysterie. Obdivuhodná je i schopnost s jakou mimicky přenáší na plátno své duševní pohnutky a co je nejdůležitější, Clementine si v její podání divák skutečně dokáže zamilovat.

Motivace Gondryho natočit film jako je „Věčný svit“ nepřekvapuje, tematika prolínání reality a snů jej fascinuje už delší dobu, námět pro něj navíc představoval značnou výzvu jak v oblasti technické vynalézavosti (Rozhodl se jej natočit výhradně za pomoci analogové techniky.), tak i v oblasti sebekontroly (Udržet jinak značně bujnou představivost na civilní úrovni, je u Gondryho obdivuhodné.)
Co chtěl ale sdělit Kaufman?

Asi nejpatrnějším záměrem je snaha o překročení zaběhlých žánrových klišé.
Zatímco většina romantických filmů končí v momentu, kdy k sobě dvojice milenců zdárně nachází cestu, Kaufmanův scénář nejen ukazuje, kam se takový osudový vztah může vyvinout, ale v podstatě z onoho místa začíná.
Stavba obou romantických schémat se přitom paradoxně velmi podobá - milenci se i přes počáteční obtíže prokousávají k sladkému konci.
V případě Kaufmanova scénáře, však na jazyku ulpívá stopová pachuť předtuchy nevyhnutelného konce.
Determinace ostatně představuje druhý, výrazný motiv příběhu. Obě dvojice (Joel a Clementine, i doktor Mierzwiak a Marry) se bez ohledu na to, co podstoupily, nakonec opět ocitají ve shodné situaci jako před ,,výmazem". Toto téma nevyhnutelnosti nakonec podtrhuje vizuálně i Gondry ve finální scéně, v níž Joel s Clementine utíkají zasněženou pláží v Montauku, v třikrát se opakujícím záběru.

Ačkoliv lze tedy celkové vyznění "Věčného svitu" považovat za sladkobolné, snad až bezvýchodné, pohled jímž nás Kaufman nutí dívat se na milostné avantýry je až naivně pozitivní.
Skrze ústa svých hrdinů totiž nabádá, že člověk by si své vztahy měl pamatovat nejen takové jaké skončily, ale i takové jaké byly před svým koncem. Mazání zlých vzpomínek gama-nožem, je tedy v Kaufmanově pojetí jen jakýmsi absurdním protipólem mazání těch dobrých silou vlastního vědomí.

Samotná etika mazání je přitom dalším méně nápadným tématem, které je divákovi podsouváno skrze postavu Marry. Ta zpočátku bezmezně obdivuje přínos mazacího zařízení, které lidem nabízí možnost zbavit se tíhy traumat minulosti, avšak poté co zjišťuje, že i ona sama podstoupila tuto proceduru, jež ji připravila o část života a nakonec znovu dovedla do stejné situace obohacené o pocit podvedení, ztrácí iluze.
Tím, že Marry rozešle pásky pacientům demonstruje své přesvědčení, že lidé mají právo vědět i to, co by nejraději zapomněli, neboť jejich rozhodnutí podstoupit "výmaz" je podníceno momentální citovou rozervaností a postrádá plnou racionálnost, jež se dostavuje až s odstupem času.
V podstatě tak Kaufman staví diváka před klasické dilema: ,,Upřednostníš blažený život v nevědomí vytržen ze světa, či život v pravdě za cenu utrpení?“ ■

 jan tomášik 

Nečekejte nijak zázračný příběh mého dětství, o čem se tu bude mluvit, je můj pohled na film a psaní o něm, který vám usnadní rozhodnutí, zda se zde publikovaným článkum věnovat, či nikoliv.

BURAN film jsem krom nějakých potřeb archivace zakládal hlavně se záměrem poskytnout mladému publiku, co už si navyklo na převážně anglosaskou tvorbu a všechny multimediální zásahy do ní, čerstvý, minulostí nesvázaný pohled, který ovšem nepodléhá tak popcornovým měřítkům. O film se zajímám od puberty a jak se profiluji, mění se i laickost mého fanouškoství. Mám sice slabost pro filmy kladoucí důraz na vyprávění obrazem a upřednostňuji díla s jasnou vizí a charakteristickou stylizací, nicméně u filmu při jeho hodnocení pro mě není zásadní, zda se mi líbil, či jestli se mě emotivně dotknul (pokud si to nežádá žánr), ale nakolik splňuje sebou vytyčené cíle. To nicméně neznamená, že by k mým zvláště blízkým titulům patřily experimentální, či konceptuální díla. Jen se v posledních letech pokouším o mírně analytičtější přístup, kdy se snažím zkoumat jak filmy fungují v kontextu svých autorů, doby a jaké jsou jejich pojítka s minulostí.

Snažím se psát texty populární, ale předpokládající od čtenáře alespoň povrchní znalost kinematografie a především ochotu, číst krom názorů i argumenty k nim. Když hodnotím (a nerad hodnotím čísly) vždy tak činím v kontextu žánru, v němž se film nachází, či v kontextu předchozí režisérovi tvorby. Nijak ale nezastírám, že jsem jen burák, co si koupil pár teoretických knih o filmu, hodně jej sleduje a nemálo o něm čte.

Nejrozumnější tak pro vás nakonec stejně bude, přečíst si pár aktuálních textů a na jejich základě se rozhodnout ■

 

 

 komentáře